Kde zpívají kosi? V jedné školní zahradě

Nevyužívaný školní pozemek se pod rukama designérky Anny Kozové a skupiny dobrovolníků mění v poetické místo poskytující prostor k výuce, hrám a setkávání. Oáza plná nevšedních skulptur „kde zpívají kosi“ rozvíjí dětskou představivost a navrací městské děti k přírodě.

Jaký byl prvotní impulz k projektu „Kde zpívají kosi?“

Mrzelo mě, že děti ze školní družiny nemají kam chodit, a tak jsem se nabídla, že bych mohla vytvořit návrh, jak pro tyto účely zpracovat prostor školního pozemku, který se nevyužíval. Byl to takový zastrčený kout, kde se ani nesekala tráva. Do té doby nikoho nenapadlo, že by se to místo dalo nějak využít.

Jak se na to tvářili pedagogové a ostatní rodiče?

Nejdřív jsem šla za ředitelem školy, jestli by o to měl zájem. Pak následovala spousta prezentací: na úřadě, před pedagogickým sborem, před SRPŠ i před veřejností. Překvapilo mě, že byla většina pro, nebo jim to bylo jedno. Všichni ale byli rádi, že se s tím bude něco dělat.

Jak projekt vznikal?

Studie trvala půl roku. Nejdřív jsem dělala rešerše, jak vypadají dětská hřiště, abych věděla, jak to vůbec uchopit a kam prvky umístit. Došla jsem k tomu, že by to měl být prostor nejen pro družinu, ale že by se dopoledne mohl využívat pro venkovní výuku, odpoledne pro družinu a večer třeba pro nějaká setkávání.

Jak jste se rozhodla zahradu uchopit?

Ten prostor má hodně vzrostlých stromů, tak šlo o to jej nějak zabydlet, aby si tam děti hrály volně jako v lese. Máme tam prvky, které jsou inspirované přírodou, ale jinak jsou k dispozici dětské představivosti. Součástí by měly být i přírodní materiály, které by mohly děti ke hře používat – kůry, kameny, větve a voda. Cílem je dostat je do kontaktu s přírodninami a ušpinit jim ruce. Je to prostě jiná forma hry než klasický žebříček, klouzačka – ty jsou příliš návodné.

Návodné?

Hodně se zabývám i teoretickou stránkou trávení volného času dětí venku. Teď vyšla studie, která tvrdí, že některé městské děti jsou pohybově negramotné. Pohybují se vlastně jen po rovině, když jdou domů, tak jedou výtahem, nebo se pohybují po prostorech, které jsou normované, tzn. stupně schodů případně žebřík na prolézačce. Chybí jim pohyb po přírodním terénu, kde člověk musí dávat nějakým způsobem pozor a koordinovat tělo.

Čím jste začala?

Uspořádala jsem první dobrovolnickou brigádu – přišlo asi 6 lidí a začali jsme hradem z proutí. Jenom ten domek z větví se stavěl rok. Brigád na něj padlo asi 17. Podala jsem také první žádost o grant na formu na betonové stoly. Byl od firmy T-Mobile v rámci programu Pomáháme a podařilo se jej získat, což byla strašná náhoda. Museli jsme ale ještě vyřešit podloží.

Proč jste jej museli řešit?

Tam, kde měly být stoly, bylo jen bahno. Chtěli jsme tam mít písečnou mlatovou plochu, která se používá ve francouzských parcích. Na tu jsme ale nemohli sehnat peníze – je totiž dost těžké žádat o grant na zpevnění podloží, které není vůbec vidět. Tak jsem se vydala za panem starostou, který mě nejen přijal, ale zavázal se za městskou část Praha 19, že nechá tu plochu udělat.

Jak se dělají stoly z jednoho kusu betonu?

Nejdřív byla brigáda na přípravu osmidílné formy – v té se vytmelily spáry, udělala separační vrstva, přidaly železné výztuže a sestavilo se to na místě, kde bude stůl stát. Po odlití jsme formu sejmuli, pak zase připravili a tak dále. Jsou tam 3 stoly a forma byla jedna, takže to muselo proběhnout třikrát za sebou. Před samotnou realizací se musel udělat statický posudek, aby se stoly nepřevrátily, když na ně třeba vleze 5 dětí najednou. Statik pak navrhl základy, a tak jsou pod nohama stolů odlité patky, aby stály rovně a časem se třeba nepropadly. Hledali jsme i někoho, kdo by nám poskytl materiál, a kvůli nečekané náročnosti jsme museli oslovit dodavatele transportbetonu. Po několika neúspěšných jednáních jsem nakonec vyrazila do společnosti TBG Metrostav. Tam jsem se domluvila s ředitelem Ing. Jakubem Šimáčkem, který nám v této věci velice pomohl a předal nás do péče svých technologů.

Získali jste beton?

Dali nám úplně luxusní beton, ze kterého jsme byli nadšení. Jednalo se o speciální upravenou recepturu betonu z unikátního bílého cementu, kterou nám vyvinuli na míru technologové z TBG. Byl to jemnozrnný samozhutnitelný bílý beton COLORCRETE, který má nádherný povrch, je hodně ušlechtilý a v architektuře se používá jako pohledový konstrukční prvek. Dodávají je v různých barvách. Původně měly být stoly šedé, ale na vizualizacích jsem je měla bílé. Řediteli společnosti se to strašně líbilo a řekl, že to prostě musí být bílé. Následně nám z TBG Metrostav vyslali 3x za sebou autodomíchávače, aby nám přivezl pokaždé 1 kubík betonu, ze kterého se použilo asi jen 200 litrů, zbytek museli zrecyklovat. To všechno – materiál i dovoz – nám poskytli zdarma. To bylo od nich neuvěřitelně velkorysé. Za odměnu, že nám ve společnosti TBG Metrostav takto vyšli vstříc, jsme společně odlévali jeden stůl i u nich na betonárně na parkovišti, který je tam doteď. Forma je opakovatelně použitelná, takže v případě zájmu je možné vyrobit na zakázku i další stoly.

Jak se Vám s betonem pracovalo?

Pracovala jsem s ním poprvé. Chtěla jsem, aby ty stoly byly zároveň i sochami – aby byly výtvarné s organickým tvarem, aby prvky v zahradě byly jiné než to, s čím se děti běžně setkávají. Nad jiným materiálem jsem neuvažovala, dřevo stárne, beton je navždycky.

Co dalšího můžeme na zahradě najít?

Betonové skulptury připomínající kameny omleté vodou, ale jsou duté, takže se dá zalézt dovnitř. Jsou ze 4 cm silné sklocementové skořepiny. Formy jsem během léta vyřezala na zahradě z polystyrenu – ten se z nich pak musel vysekat. Další je altán Šiška navrhnutý ateliérem SAD na základě mého zadání. Vše, co tam je, se nám podařilo zrealizovat během dvou let. Hotovou máme tak polovinu. Naštěstí nám přichází pomáhat stále více lidí. Moc si toho vážím, bez nich by to nikdy nevzniklo.

Jaká stanoviště jsou v plánu dál?

Plánujeme vytvořit kopečky na lezení, revitalizovat studnu, udělat přírodní biotop a přidat menší sochy inspirované současnou architekturou. Chci ještě kontaktovat místní ekocentrum, zda by nám neporadili, jak s dětmi zkultivovat prostor rostlinami, a podpořit tak přírodní stránku prostoru. Kompletně by to mělo být hotové na konci roku 2020.

Kde berete sílu a energii dobrovolně pracovat na projektu, shánět prostředky, organizovat brigády?

Jedna věc je něco začít, druhá to dokončit. Vždycky se vyskytnou nějaké problémy, ale nejsou neřešitelné. Koncept projektu „Kde zpívají kosi“ navíc stojí za to, abychom ho dotáhli do konce a aby školní zahrada fungovala tak, jak má.  

Autor fotografií: Jan Hromádko

Autor rozhovoru: Iveta Jakubov