Interview s architektem Tomášem Hradečným k rekonstrukci Vrbatovy boudy

Doc. Ing. arch. Tomáš Hradečný vystudoval roku 1995 architekturu na ČVUT. V roce 1998 založil studio HŠH architekti, kde spolupracoval s Petrem Hájkem a Janem Šépkou. Od roku 2014 působí ve vlastním ateliéru IXA. Podílel se na úpravách Arcidiecézního muzea Olomouc či na přestavbě Zámeckého návrší v Litomyšli. Od roku 2013 je vedoucím ateliéru Ústav navrhování I. na Fakultě architektury ČVUT. 

Jak se přistupuje k budově, k níž se váže tak silný příběh? Necháváte se ovlivnit historií stavby nebo se v architektuře koukáte tzv. jen dopředu?

S těmi příběhy musí být člověk opatrný. V našich krajích máme od národního obrození tendence roubovat silné příběhy minulosti na aktuální potřeby přítomnosti. Vzniká tak neúplný nebo falešný obraz historie, kterého se těžko zbavujeme. Osobně tedy zůstávám, co se příběhů týče, spíše rezervovaný.

Vrbatova bouda stojí v Krkonošském národním parku. Jak to ovlivnilo její výslednou podobu?

Ovlivnilo ji to v dobrém slova smyslu výrazně. Jako architekti jsme byli nuceni konfrontovat klientovy a své vlastní představy s celým týmem specialistů Správy národního parku a postupně opracovávat zprvu relativně odlišná očekávání.

Musel jste proces rekonstrukce přizpůsobit extrémním horským podmínkám?

Umístění stavby v nadmořské výšce 1 400 m n.m. bylo od počátku klíčovým faktem, ke kterému jsme měli velký respekt, a to jak ve fázi návrhu, tak realizace stavby. Musíte se vyrovnat s tím, že dešťové kapky žene vítr vodorovně, že se během hodiny změní teplota až o dvacet stupňů, nebo že vítr přinese z Labského dolu tři metry sněhu.

Podařilo se Vám zachovat původní podobu nebo jste budovu úplně změnil?

Původní charakter boudy jsme v podstatě beze zbytku zachovali. Nová přístavba se v úrovni přízemí projevuje pouze nízkou hmotou zádveří a toalet, zatímco její větší část na úrovni suterénu utváří původní boudě jakousi podnož.

Jaké materiály jste použil ve Vrbatově boudě?

Přízemí boudy zůstalo ve své originální formě zděné z kamene, podkroví tesařské s dřevěným modřínovým obkladem. Celá přístavba je potom železobetonová s otiskem tesařského bednění, které přiznává naši inspiraci stavbami pohraničního opevnění, a zejména v suterénu nechává návštěvníka pocítit podobnou atmosféru jako v podzemním bunkru.

Je beton materiálem, s nímž pracujete často?

Ano, s betonem a železobetonem pracujeme často, protože splňuje nejvyšší stavebně technické nároky na parametry konstrukcí a představuje jeden z nejtrvanlivějších materiálů v dnešním stavebnictví, který obstojí v konfrontaci s prostředím pod patronací ochrany památek nebo ochrany přírody.

Čím je budova unikátní?

Cením si naplnění základního konceptu návrhu, který spojuje původní boudu s novou přístavbou v jeden funkční symbiotický celek, aniž jedna část tu druhou omezuje. Naopak se dobře doplňují. Je pozitivní, jak se dům vyrovnává s obrovským náporem turistů.

Je nějaká část budovy, na níž jste obzvláště pyšný?

Se stavbami to máte jako s dětmi. Společně prožíváte část života, rostou s vámi, máte je rádi, jaké jsou – od hlavy k patě. I uvnitř.

Jaké jsou ohlasy na rekonstruovanou budovu?

Z profesního prostředí vnímám pozitivní reakce, stavba byla v roce 2017 nominována na Evropskou cenu Mies van der Rohe. Veřejnost převážně oceňuje interiér restaurace a velkou terasu. Monolitický železobeton přístavby pak hraje roli nástroje, který spojuje vzdělané milovníky architektury s nadšenými laiky a spolehlivě demaskuje nejryzejší diletantství, tedy nevzdělanost. To je jeho další význam.

Na rekonstrukci a dostavbu Vrbatovy boudy se můžete podívat ve videu na našem YouTube kanálu.

Zajímá vás příběh stavby, jaký materiál byl hlavním řešením pro rekonstrukci a dostavbu Vrbatovy boudy, a jaký sled událostí ovlivnil výstavbu budovy? To vše si můžete přečíst ve článku zde.

Fotogalerie: Benedikt Markel

Článek: Kolektiv autorů společnosti Českomoravský beton